Když tak nad tím ale přemýšlím, naskytne se mi povětšinou při těchto myšlenkách skvělá příležitost, vyposlechnout si zvuky nekulturní zvěře v této zničené přírodě jménem škola. A tak zatímco na mě tedy učitel pořvává, a já se divím proč ho okurky tolik nefascinují jako mě... říkám si v duchu: proč jen je ten chleba na stropě... a pak si tak spadne.... a padá .. a padá.. a vyklube se z něho nádherný motýlí chumel. Při letu chlebových motýlků tupě zacelím svůj zrak na ústa mého učitele. Jako by něco říkal.... bla bla bla.... Pořád ta vrata otvírá.... pořád cosi mluví... nevím co, nevím jak... jak kdybych něco provedl. V tom si ale všimnu jak se mu u nohy plazí malá, nerozkvetlá okurka. úspěšně jsem skočil a zachránil ho před touto zkázou, ale okurka jakoby zmizela. Učitel na mě nasraně izraelsky zahailoval, na zdar sovětskému svazu, kterého jsem nebyl součástí. Po zvednutí ruky jsme se už blížili k frontě, hladový jako ještě nikdy. Měl jsem tou dobou najedeno trochu dopředu. Lukáš chutnal dobře.. člověk si řekne že to bude hnusné, ale když je u toho a má hlad, tak chutná cokoliv..... Moje kudlanka Alík se také nadlábla a pomalu se dostávala spolu se mnou a mou četou, čítající jednu osobu, a to mě.... tudíž opět se mnou... ke zřídlu mládí, za účelem být navždy mlád. Přistoupil jsem a zjistil že dneska mají otevřeno až za hodinu. Musel jsem tedy počkat v jedné ze zdejších putyk, kde už na mě číhali lupiči a vrazi. Stříleli svými praky o sto šest, a já se pouze neodbytně vzdaloval pryč od svého cíle.
Když v tom ale najednou... BUM! ..byla to rána jako z děla.... koukám se po třídě... všichni koukají na mě, jak si tak ležím na zemi... a učitel si na mě vrhá naštvaný výraz s ukazovátkem v ruce připraveným k úderu.. mno.... přiznejme si že spát při hodině, jak se zdá, se opravdu nevyplácí.
Žádné komentáře:
Okomentovat