Ono..

Cítím se lépe, pomyslel si chlapec sedící u počítače ve svém temném pokoji. Smutně vzhlédl k blyštivému monitoru a slza za slzou mu stékala po lících. Zvuk zprávy, co se objevila, se rozezněl po osamělém pokoji. Vzhlédl k ní a slzy se mu vehnaly do očí znovu. „Umři, nikdo tě nemá rád“, stálo v jedné z mnoha četných zpráv toho typu. Lidé jsou krutí. Schoulil se do klubíčka a v řece slz pod stolem rozmýšlel jak dál, co bude a co si má sám se sebou počít... Usnul se slanými tvářemi.
Zdál se mu živý sen, sen o minulosti, políbil kluka a ztratil tak vše. Zvuk další ze zpráv se ohnala místností a jeho mokré oči se pozvedly. Šel se upravit, zprávu ani nevnímal, říkal si, že nemá cenu číst to znovu. Pohleděl do zrcadla a spatřil kohosi jemu známého, byl to on nebo jen někdo kdo se vzdal naděje a sebevědomí? Ani on sám nevěděl, cítil se jako nicka. Lidé jsou zlí, pomyslel si znovu, a pomstychtiví. A fotka láskou napjatá mu teď trhala srdce zaživa. Jen tak málo stačilo, aby bylo jeho tajemství venku, a skoro nic nedokáže uhasit smutek, který to tajemství neslo. Znovu mu vyhrkly do očí slzy. Zničen sám sebou, bez přátel a porozumění... Uviděl se znovu v zrcadle, to tělo bez duše, které kvůli jiným tak nesnášel. Zvuk příchozí zprávy se ozval znovu, jasněji než kdykoliv předtím. Vyběhl z pokoje a chopil se nože, chvíle váhání se změnila v odloženou a panika se strachem pominula. Padl k zemi, byla mu zima a znechucen sám sebou si konečně ulevil. „Je konec“, řekl si. A proudy krve stékaly spolu se slzami. Stopa po ráně jakoby zmizela. Pohlédl před sebe a spatřil postavu, spíše stín. Poznal se v odraze. Usmíval se. Tak, jako už dlouho ne. Konečně pryč... Ne však na dlouho.
Vzbudil ho jemný a něžný dotek. Otevřel oči a uviděl všude kolem sebe bílé stěny. Ve dveřích stála postava, dlouho jí poznával, ale byl si vědom toho, kdo to je. V tu dobu už byla ale pouze jen jedna osoba v celé místnosti. Hleděl na řezy a krví zohavené tělo. S brekem ze sebe vydal pouze čtyři slova, ,,Promiň mi, miluji Tě!", ozvalo se mu z úst. Chopil se nože a vydal se za svým nejdražším... 

Oko za oko

Zjizvená tvář a kouř z cigaret lemovaly zdejší temné okolí cihlovité uličky. Osoba stojící při zdi opřená zády čekala až příjde čas. Koukla na měsíc a čas od času pohlédla do záře svého mobilu. Brzy příjde, opakovala si pro sebe osoba.

Když se měsíc dotkl temného nebe začal přemýšlet o svých činech, o tom kolik zlého udělal. Jak si asi povede dál s tímto životem? ..nezbývalo než doufat že se brzy ukáže.

Znovu pohlédl do záře mobilu a zář ho oslepila. Usmál se při zjištení, že v uličce již není sám. křivý nos a hrubé holení se zvýraznily při pohledu z cesty na které nyní stála žena, spíše dívka v hnědém kabátě. Při jejím přiblížení se ústa křiváka přiblížila ještě více k tvářím. Chechot se rozezněl ve chvíli kdy se před ním rozjasnila ubrečená tvář oné dívky.

„Tati, opět mě bili,“ vyšla nakonec s pomalým vykoktáním slova z úst děvčete, po kterých se zamračila.

,,Už tě nehledají, jsi volný, vrať se k nám.“ pohlédla muži do tváře a znovu se jí do očí vehnaly slzy. Muž se přestal smát. Začal uvažovat nad vším. Začal smutnit.

Vidět svou dceru, kterou připravil o matku s tím, že ho žadoní o návrat. Nevěděl jestli to není jen zlý vtip. Nevážená kancelářská krysa, co se nechala hloupě vyprovokovat kolegy... Osoba bez chutí žít pro nic jiného, než pro svou rodinu. Takový on byl, a přeci vše pokazil.

,,Bud dál v domově, a brzy si pro tebe příjdu, slibuju,“ odvětil více než smutně.

Byl rozhodnutý, že vše napraví. Nejprve však muselo přijít to, čeho se obával nejvíce. Musel se udat za to, že vzal život své milované.

Rozloučil se s dcerkou objetím a do očí mu vyjeli slzy, slzy soucitu, který pro ní, jakožto dceru vyvrhela nikdo neměl. Jsem hlupák pomyslel si.. pár hloupých padělků. Pár špatně vyložených vět a spousta alkoholu. Bože. Jak jen hloupý jsem byl pomyslel si znovu.

Policejní stanice, stará schátralá budova s mříženými okny byla opodál a v chladném večeru se jevila jako velká nedobytná pevnost. Snad to dopadne dobře.. Bál se nejhoršího a mráz mu vyskakoval po zádech.

Vkročil dovnitř a beze slova uviděl zděšení zdejšího policisty a jeho přítele. Udal se. Tak jak plánoval a po čase stráveném ve smradlavém zablešeném vězeníčku se nachýlil čas pro soud. Soud proběhl a vše se jevilo v pořádku Do doby.. než soudce pronesl verdikt.

,,Obžalovaný se ze vraždu odsuzuje k trestu smrti.“

To muž nečekal. Strach a deprese vyjeli napovrch .. začal žadonit.. smýkat se z rukou odvádějících celníků a jeho oči vynesli na povrch slané kapky vody.

Je to k ničemu, zase.

Udělal vše a přitom nic. Hloupý lidé, pitomý já.

Když seděl v křesle s dráty hleděl po okolí a snažil se najít způsob jak z toho ven. Temný a dychtivý hlas se pronesl přes celou místnost.

,,Postarejte se o mou dcerku, ať se z ní nestane to stejné co ze mě... alespon o to vás žádám.“ Policista, co ho sledoval se pouze usmál a odvětil cosi neslýchaného. Rozzuřený odsouzenec se začal vyklat na křesle s nadějí, že něco zmůže. V moment kdy pouta povolila mu však přebehl silný záblesk před očima.

Je to pryč.

Naděje. Síla. Vše se rozpadlo v prah.

Umíral. Pomalu nacházel svého konce a oči se mu rozmazali. Nic neviděl, pouze obrys své dcery, které udělal ze života peklo. S posledním výdechem a výkřikem se odebral na poslední pouť svého života.

Policista přistoupil k jeho teplem nabité mrtvole a plivl mu do obličeje.

...Toť spravedlnost, oko za oko.... 

Pohádka o teplouškově

• Dvě věci před čtením: 
• 1. Neberte si text nijak zle nebo tak nějak.. je to čistě pro lidi co to pobaví
• 2. Představujte si po celou dobu až do velkých písmen teplý náznak ve hlase

Přěju příjemné čtení :) :D

Bylo nebylo za jednou bažinkou, lesíčky a hřebínkama hor jedna přenádherná řeka, skoro už ale vypařená kvůli okolní atmosféře. ouch... a za tou řečičkou byla stála jedna přenáááádherná stavbička, hrádeček žužovoučký, s duhovýma praporama, stráže rozmístěné po údolí v růžovoučkých suknicích dávali řád mezi lidičky a rozsévali radost. Byl to hrad Teplouškov, který patřil králi Honibrku. Byl známý svým královstvím všude hluboko. Hrad prosperoval, děti byli učeni šitíčku a vaření, ženy byli v kotcích a jinak byli zakázány a co hlavně, samečci všech zvířat zde byli vítáni a samičky utracovány. Nebohá to nemoc... přitom jen měli o něco méně.. .V království byli všichni převelmi štastní, každý měl každého rád, kamarádi spolu dováděli jako malý, ale i jako staří no krááásnoučké vám povím. vžova! ...a co víc! ...výše zmíněný král Honibrk měl ai Dcerunku!

no nejkrásnější z nejkrásnějších byla. její krásné modravé očka, tlusté rtíky, dlouhé vlásky, hustý pedokníreček, hubenounké ručičky a mentální porušky byli nejhezounčejší z nejhezčích a princezna Karel se jimi mohl pyšnit kde kdy. Mnoho z jeho soků mu jej jeho překrásné tělo jen závidělo. 

Mnoho princů, známých i neznámých a hrdinů krotících draky se zdejšímu království vyhýbalo.

ale ale ... kam jsme se to dostali.. už tady melu páté přes deváté... tak.. zpět k příběh tak tak .. ptáky dětičky... tak... ehm ehm.. Zde již zmíněná Karel spolu se svým pedoknírkem vyrážel od žužovoučkých bran na lov. Kuše tvořená hlavní z kouliček a ramenem z dlouhééého klacíčku byla natažena a hledala nějakého z ptáčků na modroučké obloze. A vida.. Kája jednoho uviděl!

Namířil na ptáčka a šipka po spuštění spouště vylétla.. a letěla .... až doletěla do svého cíle.

Šíp se zabořil do ptáka jeho zadním otvorem a pták klesnul k zemi. Kájovi to hnulo pedoknírkem jak ho sledoval padat.. jak míří dolů  nehýbe se. Rvalo mu to jeho teplounké srdéčko. Hnul se z místa na svém načančaném oříku Štěpánkovi. dojel k ptáku který nehybně ležel na zemi. a šáhl na něj, Pták se začal hýbat. Uplně jakoby zdivočel. Hýbal sebou ze strany na stranu, až nakonec silně zahekal a umřel. Smutný pohled pro mladá očka. Vytáhl šíp, zapáchal ale Kája to přebil svou lepivou domácí voňavkou od svého táty. Při té vůni byl znovu spokojený a otočil se aby nasedl na svého Štěpánka. Koník však zmizel a na jeho místečku postával jakýsi neznámý mužík. Zelená kazajka a na krátko střižené vousky, každý jinak, neurovnaný vzhled a zápach po alkoholu, no fuj! ..zabiják  modního vkusu.. pomyslel si Kája když ho viděl...

Jak se zdálo tak mužíček na to nereagoval nijak nadšeně, ani smutně. Pouze namířil svou pistolku a vystřelil svou kulčičku přímo mezi kájova očka, pedoknírek se rozptýlil do okolí a Muzimrsk se napil medoviny. A odešel...

A děti.. víte proč Muzimrk zastřelil naši žužovou princeznu Karla?

 no.. děti.. to proto ...PROTOŽE TO BYL ZKURVENEJ BUZERANT!

...Prosím neberte si tuto povídku nijak zle, jde čistě o zpracování na přání a o vtip, netřeba se kvůli tomu čertit buzíci...