Cítím
se lépe,
pomyslel si chlapec sedící u počítače ve svém temném pokoji.
Smutně vzhlédl k blyštivému monitoru a slza za slzou mu stékala
po lících. Zvuk zprávy, co se objevila, se rozezněl po osamělém
pokoji. Vzhlédl k ní a slzy se mu vehnaly do očí znovu. „Umři,
nikdo tě nemá rád“, stálo
v jedné z mnoha četných zpráv toho typu. Lidé
jsou krutí.
Schoulil se do klubíčka a v řece slz pod stolem rozmýšlel jak
dál, co bude a co si má sám se sebou počít... Usnul se slanými
tvářemi.
Zdál se mu živý sen, sen o minulosti, políbil kluka a ztratil tak vše. Zvuk další ze zpráv se ohnala místností a jeho mokré oči se pozvedly. Šel se upravit, zprávu ani nevnímal, říkal si, že nemá cenu číst to znovu. Pohleděl do zrcadla a spatřil kohosi jemu známého, byl to on nebo jen někdo kdo se vzdal naděje a sebevědomí? Ani on sám nevěděl, cítil se jako nicka. Lidé jsou zlí, pomyslel si znovu, a pomstychtiví. A fotka láskou napjatá mu teď trhala srdce zaživa. Jen tak málo stačilo, aby bylo jeho tajemství venku, a skoro nic nedokáže uhasit smutek, který to tajemství neslo. Znovu mu vyhrkly do očí slzy. Zničen sám sebou, bez přátel a porozumění... Uviděl se znovu v zrcadle, to tělo bez duše, které kvůli jiným tak nesnášel. Zvuk příchozí zprávy se ozval znovu, jasněji než kdykoliv předtím. Vyběhl z pokoje a chopil se nože, chvíle váhání se změnila v odloženou a panika se strachem pominula. Padl k zemi, byla mu zima a znechucen sám sebou si konečně ulevil. „Je konec“, řekl si. A proudy krve stékaly spolu se slzami. Stopa po ráně jakoby zmizela. Pohlédl před sebe a spatřil postavu, spíše stín. Poznal se v odraze. Usmíval se. Tak, jako už dlouho ne. Konečně pryč... Ne však na dlouho.
Vzbudil ho jemný a něžný dotek. Otevřel oči a uviděl všude kolem sebe bílé stěny. Ve dveřích stála postava, dlouho jí poznával, ale byl si vědom toho, kdo to je. V tu dobu už byla ale pouze jen jedna osoba v celé místnosti. Hleděl na řezy a krví zohavené tělo. S brekem ze sebe vydal pouze čtyři slova, ,,Promiň mi, miluji Tě!", ozvalo se mu z úst. Chopil se nože a vydal se za svým nejdražším...
Zdál se mu živý sen, sen o minulosti, políbil kluka a ztratil tak vše. Zvuk další ze zpráv se ohnala místností a jeho mokré oči se pozvedly. Šel se upravit, zprávu ani nevnímal, říkal si, že nemá cenu číst to znovu. Pohleděl do zrcadla a spatřil kohosi jemu známého, byl to on nebo jen někdo kdo se vzdal naděje a sebevědomí? Ani on sám nevěděl, cítil se jako nicka. Lidé jsou zlí, pomyslel si znovu, a pomstychtiví. A fotka láskou napjatá mu teď trhala srdce zaživa. Jen tak málo stačilo, aby bylo jeho tajemství venku, a skoro nic nedokáže uhasit smutek, který to tajemství neslo. Znovu mu vyhrkly do očí slzy. Zničen sám sebou, bez přátel a porozumění... Uviděl se znovu v zrcadle, to tělo bez duše, které kvůli jiným tak nesnášel. Zvuk příchozí zprávy se ozval znovu, jasněji než kdykoliv předtím. Vyběhl z pokoje a chopil se nože, chvíle váhání se změnila v odloženou a panika se strachem pominula. Padl k zemi, byla mu zima a znechucen sám sebou si konečně ulevil. „Je konec“, řekl si. A proudy krve stékaly spolu se slzami. Stopa po ráně jakoby zmizela. Pohlédl před sebe a spatřil postavu, spíše stín. Poznal se v odraze. Usmíval se. Tak, jako už dlouho ne. Konečně pryč... Ne však na dlouho.
Vzbudil ho jemný a něžný dotek. Otevřel oči a uviděl všude kolem sebe bílé stěny. Ve dveřích stála postava, dlouho jí poznával, ale byl si vědom toho, kdo to je. V tu dobu už byla ale pouze jen jedna osoba v celé místnosti. Hleděl na řezy a krví zohavené tělo. S brekem ze sebe vydal pouze čtyři slova, ,,Promiň mi, miluji Tě!", ozvalo se mu z úst. Chopil se nože a vydal se za svým nejdražším...