Okurková příhoda

Někdy si tak často polehávám, koukám do stropu a přemýšlím nad tím, jak můžou okurky být natolik inteligentní, aby dokázali zničit veškeré Izraelce. 

 Když tak nad tím ale přemýšlím, naskytne se mi povětšinou při těchto myšlenkách skvělá příležitost, vyposlechnout si zvuky nekulturní zvěře v této zničené přírodě jménem škola. A tak zatímco na mě tedy učitel pořvává, a já se divím proč ho okurky tolik nefascinují jako mě... říkám si v duchu: proč jen je ten chleba na stropě... a pak si tak spadne.... a padá .. a padá.. a vyklube se z něho nádherný motýlí chumel. Při letu chlebových motýlků tupě zacelím svůj zrak na ústa mého učitele. Jako by něco říkal.... bla bla bla.... Pořád ta vrata otvírá.... pořád cosi mluví... nevím co, nevím jak... jak kdybych něco provedl. V tom si ale všimnu jak se mu u nohy plazí malá, nerozkvetlá okurka. úspěšně jsem skočil a zachránil ho před touto zkázou, ale okurka jakoby zmizela. Učitel na mě nasraně izraelsky zahailoval, na zdar sovětskému svazu, kterého jsem nebyl součástí. Po zvednutí ruky jsme se už blížili k frontě, hladový jako ještě nikdy. Měl jsem tou dobou najedeno trochu dopředu. Lukáš chutnal dobře.. člověk si řekne že to bude hnusné, ale když je u toho a má hlad, tak chutná cokoliv..... Moje kudlanka Alík se také nadlábla a pomalu se dostávala spolu se mnou a mou četou, čítající jednu osobu, a to mě.... tudíž opět se mnou... ke zřídlu mládí, za účelem být navždy mlád. Přistoupil jsem a zjistil že dneska mají otevřeno až za hodinu. Musel jsem tedy počkat v jedné ze zdejších putyk, kde už na mě číhali lupiči a vrazi. Stříleli svými praky o sto šest, a já se pouze neodbytně vzdaloval pryč od svého cíle.

 Když v tom ale najednou... BUM! ..byla to rána jako z děla.... koukám se po třídě... všichni koukají na mě, jak si tak ležím na zemi... a učitel si na mě vrhá naštvaný výraz s ukazovátkem v ruce připraveným k úderu.. mno.... přiznejme si že spát při hodině, jak se zdá, se opravdu nevyplácí.

Kodex Mysteria -> Kapitola první

Ve venkovském příbytku kdesi v Ferinových horách se mezi hustými lesy ozvalo

výrazné zařinčení padajících kastrolů a nádobí. V poloprázdné vesničce Tervervion se

zvuk rozléhal do všech směrů a každý ze zdejšího nevelkého, však skromného

obyvatelstva už teď tušil, odkud zvuk přicházel.

Malý domek zhruba se třemi místnosti a malou zahradou, který byl spojen se stájí, ve

které byl umístěn nádherný grošák. Zrovna o něho pečovala jeho nejmilejší majitelka

Marco a když rámus uslyšela, vydala se pokárat svou mladší sestru za to, že opět

nemotorně shodila půl kuchyně.

​Když se nadzvedla, grošák zaržál a chtěl nejspíše naznačit, že ještě očekává nějaké

hřebelcování.

,,Hned se k tobě vrátím Wylexi" usmála se na koníka a pomalu se otáčela a odcházela.

Koník pouze pokročil o pár kroků a dal se do trávy, dokud se jeho přítelkyně nevrátí.

Hnědovlasá dívka se svýma hnědýma očima zabořila před sebe, kde stála umatlaná malá

hnědovlasá dívka, více než podobná Marco a zrovna sbírala popadané nádobí.

,,Lylien, ty jsi přírodní katastrofa“ prohlásila po chvíli s nadsázkou Marco a přidala se

k úklidu, neboť popadané nádobí bylo všude po celé místnosti. Bylo dokonce pod jídelním

stolem, co se ocital na druhé straně místnosti a pod jeho pěti židlemi, dále pak i u dveří do

dvou pokojů na druhé straně světnice. Štěstí že ložnice rodičů spolu s jejich pokojem byli

zavřené dveřmi, pomyslela si Marco s myšlenkou na to, jak daleko by se asi dostalo

nádobí, kdyby tomu tak nebylo.

Kuchyň ve které se uklízelo, byla dále vybavena pecí a almary, pár skříněmi a hlavně

krásným vzorem na zdi naproti vchodu, kde byl vyznačen znak tradičního venkovského

života, který se skládal z neúprosné práce na poli. Byl to modrozelený znak mlýnského

kola protínající kosa. Nevýrazně byla vidět i slova, která jakoby někdo vyryl do zdi pod

znakem: „Až se zítra probudíš, bude dnešek pouze legenda"

Byl to oblíbený citát mladé Lylien, který zaslechla, když se přes vesnici hrnul dav pěti

jezdců.

Jezdci kteří byli oděni každý jinak, avšak symbol na rameni byl jasný pro všechny

obyvatele císařství. Jednalo se o holubici sedící s rozevřenými křídly na pootevřeném oku

a symbol byl buď stříbrný nebo zlatý, to už však bylo určeno podle hodnosti rytíře, který

symbol nosil.

Lylien tehdy zaslechla muže se zlatým symbolem, jak tento citát povídá svému

mladšímu druhovi, skoro si už za ten čas nevybavovala žádnou z jejich tváří. Pamatovala si

ale na koulení černých očí mladého jezdce, jemuž byl citát vyprávěn.

Jediné, co si z toho dne odnesla, byla informace o těchto lidech. Královské synterium se

jim říkalo. 300 jezdců po celém království, kteří jsou cvičeni jako císařova speciální

jednotka.

Lylien se vždy na rozdíl od své sestry Marco nezajímala o vaření a pečení všeho druhu.

Měla ráda dobrodružství a boj. Vždy si hrála s atrapami mečů, dýk a podobných zbraní

spolu s přáteli z vesnice.

Ikonicky vzato nikdy neviděla že by se k jejich zábavě někdy přidala nějaká z dívek.

Když už, tak živořila spíše s Hormisem, Casem a Duqarilem. Byli to vesničtí kluci žijící

nedaleko jejího domu a tak se vídali víc než často. Teď však nemohla Lylien přispěchat za

přáteli neboť zvedala nádobí spolu se svou sestrou.

V duchu přemýšlela co podniknou tentokrát a nemohla se dočkat, což se ukázalo i na

jejím spěchu, kvůli kterému opět shodila dalších pár již narovnaných kastrolů na zem.

Marco zakroutila očima a nevěřícně pozvedávala misky a kastroly.

„Byla jsem s Wylexem na projížďce a ve vedlejší vesnici prý potkali Syntoriány, možná se

tu brzo ukážou“ pronesla jen tak do vzduchu klidným hlasem Marco.

Lylien však chvatně a nedočkavě vykřikla překvapením a začala se vyptávat na všechny

informace, co jí mohla hnědovláska povědět. Od jejich vzhledu po všemožné i nemožné

detaily. Marco se usmála a vše jí pomalu vyzradila. Lylien vstala od již srovnaného nádobí

a začala se oblékat do haleny, kabátce, kalhot a vysokých bot, aby ji její domácí suknice,

jenž neměla příliš v lásce, nepřekážela.

„Jdu je najít!“ oznámila se spěchem v hlase a než stihla Marco zareagovat, dveře

zaklaply.

Lylien se koukala všude po okolí a nikde nikdo, pouze pár lidí z vesnice, kteří zrovna

nepracovali, si mezi sebou hovořili zvěsti, novinky a odpočívali na lavicích před obydlími.

Lylien se rozběhla s nadšením do jednoho ze zákoutí vesnice, směrem k temným lesům,

aby vyzvedla svého nejlepšího přítele Case a oznámila mu tu napínavou novinku. Když

však měla jeho chatu na očích uslyšela něco nepovědomého a řinulo se to rychle a zvučně

z lesů.

Chvíli se jen dívala nevěřícně na les, jakoby tam měla každou chvíli cosi spatřit. Po

chvilce zaváhání se však vydala za hlukem a Case odložila do myšlenek.

Pomalu se řítila lesem a dostávala se blíže a blíže k příchozímu zvuku. Bohužel se zvuk

vytratil a přestal v jednom momentě. Lylien se až teď vzpamatovala a uvědomila si že něco

je špatně. V okolí byli všude stromy a temnota. Lylien několikrát chvatně otáčela hlavou

za zvukem. Teď až jí došlo že ztratila směr a s ní i cestu zpět. V beznaději si uvědomila že

teď už není cesty zpět a musí se z lesa nějak dostat.

Vydala se za sluncem které mohlo tak za hodinu zapadat. Přišlo jí jakoby se na tomto

místě ocitla prvně, i přestože se po lesích toulala vcelku často. Po nějaké době, když už

slunce skutečně zapadalo a ona se ocitala v předčasné depresi z neznáma, které jí

oklopovalo, začala z podvědomého strachu pochodovat po lese opatrněji, než když vešla

do lesů a naslouchala okolí.

Vše bylo v pořádku, dokud jí v očích nezajiskřila malá špetka naděje. Uviděla kouř tyčící

se k nebi a chvatně se za ním vydala. Už z dálky cítila pečeni a slyšela několik koňů.

Mohlo jich být tak deset, říkala si v duchu a zpomalila, neboť uviděla záři ohně. Kroky

lámala malé větvičky popadané ze smrků a borovic, jak pomalu, leč neopatrně našlapovala

k ohni. Uviděla několik stínů postav sedících u ohně a další dvě postavy, které cosi

vyndavali ze sedel ořů.

Neviděla nijak skvěle, ale uviděla jedné z osob u ohně do tváře a přišla jí povědomá. V

moment kdy nad tím začala uvažovat jí však za límec jejího ošuntělého kabátce chňapla

čísi ruka. Pohlédla za sebe a koukal na ní vražedný výraz.

Chlad v černých očích dával znát, že osoba nemá problém s rychlým řešením takovéto

situace. Sledování neznámých lidí mohl kdokoliv pokládat za útok a usmrtit příchozího.

Lylien pouze doufala že právě to nemá osoba v úmyslu. Stále na ní civěl ten vražedný

výraz onoho muže.

Černé vlasy barvy havranů se třepili po obličeji spolu s potem a prachem získaným

nejspíš při jízdě na jednom z koňů. Po lehkém pozorování tváře cizince si povšimla i

lehkého holení čelisti a malé jizvy vedle levého oka, které bylo lehce přivřené, neboť

osoba jí stále měřila pohledem.

Pohodil jí na zem a ona sebou hekla. Až teď uviděla pláštěnku, která kryla lehkou zbroj a

koženou kazajku staženou páskem, za kterým byla zastrčena dýka, nebo možná menší meč.

Nedokázala posoudit co přesně je to za zbraň, ale bylo zjevné že je pouze příruční. Lylien

nevěděla co si o člověku v té chvíli myslet.

„Máme tady vetřelce, co?“ pronesla postava spíše k sobě než-li k ostatním a začala

Lylien pomalu a rýpavě vyslýchat.

„Co tu pohledáváš děvče? ..ztratila si se snad po cestě pro vodu na večeři?“

Po pronesení věty byl vidět náznak úsměvu na jeho tváři. Ten úsměv byl vcelku přívětivý,

když člověk pominul narážku.

Lylien sklopila hlavu a v duchu si přála, aby Case přece jenom vzala s sebou. Na to však

bylo pozdě a ona čelila otázce, na kterou neměla odpověď.

Po chvíli mlčení si muž zamumlal cosi pro sebe, hlasitě vydechl a poté se zeptal znovu

ještě rýpavěji než předtím

„před setměním nemají děti jako ty co pobíhat po lesích, řekneš mi tedy co tu děláš nebo

to bude po zlém?“.

Lylien vycítila narůstající nátlak a odvážila se promluvit, avšak ve chvíli kdy otevřela

pusu, jakoby oněměla.

„Slyšela jsem.. Ko-koukala jsem se jestli nepřijeli Syntoriani, ale potkala jsem tu jen

vás…“

Muž nasadil výraz, se kterým Lylien zdaleka nepočítala. Vypadal usměvavě, ale na očích

mu vyskočil udivený záblesk.

„jen vás…“ zopakoval jako kdyby se chtěl ujistit že slyšel dívenku dobře.

Po chvilce úvah protřepal hlavou a zatvářil se jakoby předchozí rozhovor nikdy nevedli.

Podíval se na dívku která se zdála vyděšená a chopil jí kolem boku na záda jak pytel

brambor. Lylien se vylekala když jí uchopil a začala sebou kopat a vzpouzet se, ne však že

by jí to bylo nějak platné.

Když teď malá podsaditá osoba přicházela k ohni s neznámou tváří na zádech, začali se

přísedící zvedat a kráčet směrem k němu. Čtyři muži se přibližovali a tři seděli dál u žáru

ohně, nebo připravovali cosi ze sedlových brašen.

Krátkovlasá postava, takový špinavý blonďák avšak od pohledu silný muž střední

postavy se zamračeně díval na postavu blížící se k nim a když promluvil hlas zněl

přátelsky a starostlivě.

„Proboha Alwene co to má znamenat?“

Alwen, to jméno už někdy slyšela říkala si Lylien a přestala sebou kopat neboť si náhle

připomněla i na druhý z hlasů. Hlasy byli velmi povědomé a tvář onoho blondáka se zdála

povědomější a povědomější když se dostávali stále blíže. Její pamět zapracovala v moment

kdy si všimla zlatavé záře na jeho rameni.

„Jisté děvče se na nás přišlo podívat“ pronesl s úsměvem ve tváři Alwen a posunkem

hlavy jakoby poukázal na svá záda.

Lylien už rozeznala zlatavý symbol a slova její myšlenky pouze potvrdila. Byl to zlatý

symbol syntoriánů, takový který se jen tak neviděl, ale ona už ho jednou viděla.

Syntorián jí převzal ze zad Alwena a odvedl jí k ohni, kde se posadila a ona se zakoukala

i na ostatní syntoriány.

Posedával zde od pohledu milý mladý hnědovlasý kluk s kudrnamy a očima dvou barev,

po jeho pravici se zdálo být volno, a po jeho levici se usadil plešatý muž v kožené kazajce

s plátkem masa, který se mu při kousání zachytával v podobě zbytků v jeho plnovousu.

Dále zde usedávali kousek od ohně dva muži kteří drželi korbely a povídali si potajmu cosi

tajného, oba v pláštěnkách a oba s hnědými vlasy, zdáli se dosti tajemní z Lylienina místa.

Nikdy si o tomhle snad ani nesnila. Legendární oddíl, nebo alespoň jeho členové se tu

před ní bavili a lehce se ji možná i děsili, neboť je z ničeho nic stopovala a nepodala

sebemenší důvod. Legrační to myšlenka, napadlo jí v hlavě.

Trochu se pousmála a zahleděla se po dalších lidech okolo. Byli u malé říčky, kde zrovna

jeden ozbrojenec zrovna nabíral do čutory vodu. S údivem si povšimla jak Alwen a další

postava ze syntoriánské skupiny roztahuje plachty složené na sedlech a staví menší

přístřeší. Budou přespávat zde, blízko Terverionu, pomyslela si Lylien.

Blonďatý muž se k ní přikulhal, na levou nohu jakoby nedošlapával kvůli nějakému

zranění. Přisedl si na volné místo vedle dvouokého kudrnáče.

„Zdravím tě děvče, já jsem Gerwell Drawes omlouvám se za Alwenovo jednání, jsi v

pořádku? ..co tu pohledává taková drobná dívka?“

Lylien chvíli váhala avšak po chvilce přitakala.

„Jsem v pořádku a nic se nestalo.. já.. jen jsem zaslechla zvuky a toužila jsem vidět

syntoriány znovu!“

To bylo vcelku tvrdohlavé jednání, jestliže to byla pravda, takové které by člověk čekal tak

u desetiletého kluka. Ano, kluka pomyslel si Gerwell.

,,Není moc děvčat co by mělo zálibu v boj.“

Lylien však spustila dlouhý projev o tom co vše o jejich síle a dokonalosti slyšela.

Povyprávěla mu spoustu historek, které slyšela z vesnice a okolí. Dokonce i svou

nejoblíbenější o drakobíjecké výpravě. Muži sedící u ohně, ale i u koní se chechtali a drželi

za břicha neboť je historky zřejmě hodně pobavili. Gerwell se smál také, ale pozvedl ruku

aby jí ve výkladu dál zabránil a poté promluvil.

„Většina z toho co tvrdíš jsou pouze legendy které se nikdy nestali Holka, ve skutečnosti

jsme možná jedni z nejlepších bojovníků v zemi, ale ani zdaleka by někdo z nás neskolil

draka ať už by existovali, nebo ne.“

Lylien se cítila lehce dotčeně a smutně z toho, že legendy, které jí tak moc motivovaly

vlastně neexistují. Dlouho si přála slyšet příběh o tom, jak jeden z těchto válečníků proťal

drakovi lebku svým ostřím a to všechny detaily celého dobrodružství. Byli to příběhy plné

dobrodružství a byli velmi napínavé. Právě proto si je Lylien nejspíš tolik zamilovala. V

nudném životě na vesnici s každodenní prací a snech o velkých bitvách byli ty příběhy

mnohdy velkým povzbuzením a dávkou nové energie.

Gerwell si všiml jejího skleslého výrazu a řekl jí slova která jí byla více než známá

„Víš.. zítřek je jen budoucí minulost, a minulost jsou pouze legendy, které se mohou

kdykoliv upravit, kýmkoliv jen budou řečena.. “

Chtěl myšlenku dokončit, ale všiml si výrazu dítěte před ním. Jakoby věděla přesně co

řekne.

„Až se zítra probudíš, bude dnešek pouze legenda“ dokončil nakonec myšlenku a

vyhrabal čutoru, odendal víko a pořádně se napil. Nabídl čutoru i Lylien, ale ta s

děkovným gestem odmítla. Gerwellova slova na ní udělala dojem.

„Když jsou to legendy, povíte mi něco co nejsou legendy?“ vrátila se opět k tématu s

nadšením ve tváři.

Blonďák se na ní posměšně podíval a pak se pořádně rozchechtal. Začal jí vyprávět o

několika dobrodružstvích, řekl jí né moc ale ani né málo. Dívka rozjasněně poslouchala a

hltala každé jeho slovo. Gerwell si společnost dívky se zálibou pro boj vskutku vyloženě

užíval. Avšak byl to Alwen který z celé skupinky která již ignorovala nově příchozí vyšel a

dal vypravěči čas dohovořit.

Pohlédl na Lylien a zeptal se.

„Jsi z Terverionu?“

Dívka jakoby se trochu lekla při tom zjištění ale poté pokývla hlavou na souhlas.

„Domluv si to tu a odvezu tě zpět, každou chvíli bude noc temnější.“

Lylien pohlédla na Gerwella a ten pouze uznale kývl hlavou, neboť černovlasý mužík měl

víc než pravdu. Už takhle noc byla sama o sobě temná, i když ten dojem tvořil spíše pohled

na oheň. Pomalu se dopovídal a rozloučil se s dívkou gestem, při kterém nastavil pěst a

lehce jí strčil do ramene. Byl víc než rád že dívku nakonec svými příběhy nezklamal.

Lylien trochu udivilo že se jí ani nepoptal na jméno. Nijak jí to však netrápilo, ona si to

Gerwellovo pamatovat bude.

Alwen zrovna osedlával hnědáka stojícího při říčce, ze které koník pomalu usrkával.

Lylien se na něj podívala a omluvila se mu za její příchod a za to, že musí jet s ní. Na to

však Alwen sebeméně nezareagoval jinak, než mírným úsměvem, i když ted už spíše

přátelským než-li vražedným.

„Doufám že umíš jezdit na koni, protože pěšky jít nehodlám.“ řekl po chvíli, jeho ústa

vyjela nahoru a ve tvářích se utvořili dolíky.

S úsměvem a jeho slušivostí se zdá se nespletla, byl to vskutku příjemný pohled.

Lylien s obdobným úsměvem a rozzářenými očkami přisvědčila. Pohlédla na koníka,

patřičně na něj ukázala.

„Takže pojedu… na něm?“otázala se po chvíli.

Alwen si všiml jejího nadšení, ale pouze ho zmařil zavrtěním hlavy.

„Tohle je Cider, můj přítel a taky můj kůň.“

Zahleděl se na koně jakoby čekal odpověď na jeho lichotku. Kůň pohodil hřívou, zastříhal

ušima a zakousl se do malého jablka nabízeného Alwenem.

„Mám tu pro tebe připraveného Despera, to je ten vraník se sedlem tam u stromů.“

ukázal rukou a dívka se zakoukala, jak se ve tmě rojí z útrob stínů cosi temného.

Nepřivázaný černý oř s dlouhou huňatou hřívou postával opodál se sedlem a brašny na

svých bedrech. Dívka se zděsila při pohledu na oře a pomyšlení že by na něčem tak … tak

velkém měla jet. Myšlenka jí však více a více lákala když se ke koni pomalu přibližovala.

Doposud usedla jen párkrát na jejich grošáka Wylexe, ale toť vše k jejím zkušenostem s

jízdou na koni.

Zastavila se a chvilku nečinně přihlížela na zvíře. Alwen jí popostrčíl a nakonec se její

dlaň setkala s koňskou hlavou. Pohladila vraníka, udivila se jeho poklidu. Stál vzpřímeně,

neodklusával, jak by byla očekávala.

Alwen se vyhoupl do Ciderova sedla. Pohlédl jak se dívka nemotorně dostává na záda

oře. Nezřetelně se zasmál a nabídl dívce z druhé strany ruku. Lehce dotčeně se poohlédla

do okolí. Uchopila nabízenou ruku a vyškrábla se do sedla. Despero se dal do lehkého

klusu a dívku nesl bezvládně na sobě.

Lylien se snažila, ale nebyla schopná s ním manipulovat. Alwen čekal že to přijde. Začal

dirigovat dívku a cvičil jí jízdě. Po chvilce zkoušel cval, klus a zanedlouho byla zář ohně

za nimi. Koně mizeli v nedohlednu za stromy. Po chvilce jízdy musel Alwen uznat, že na

jízdu má dívka talent. Uměla trochu jezdit na malém koni, ale na velkém bojovém oři, jako

byl Despero, se mnoho nováčků se zkušenostmi i bez nich kácelo k zemi. Ona se s ním ale

soužila, po chvilce se zdálo, jakoby pro něj byla jako stvořená.

Mizela mezi stromy zalívána stíny. Dopomáhal jí k tomu její tmavý kabátec a koňská šíje

havraní barvy. Alwen se po chvilce cvalu a koukání na mizející jezdkyni rozhodl zeptat na

otázku kterou si lámal hlavu celou cestu od tábora.

„Už jsme dál od tábora, tak tedy pověz děvče, jak zní tvé jméno?“ otázal se jakoby to

bylo pevně střežené tajemství.

„Lylien... Lylien Coldwine.. vy jste Alwen, že?“

Syntorián zahalený v pláš

„Ano, ano… to tedy jsem.. pověz děvče.. držela si někdy v ruce zbraň?“. Ptal se se

zájmem, což bylo na náznaku řeči znát. „Ano, tedy spíš atrapy.. ale bojovat umím!“

prohlásila hrdě.

Šmajchlování s klacíky mezi kamarády ale přeci jen asi nebude ten druh boje, jaký by

někdo jeho úrovně pokládal za boj.

Povzdechla si a držela oře dál v klusu. Alwen si jí měřil pohledem, nešetřil čas a ptal se

dál.

„Střílela si už někdy?“ a poukázal na složený luk na zádech Cidera.

Lylien tentokrát ne až tak hrdě sklopila hlavu.

„Co vím, tak nikdy“

Mužík si uvědomil kolik zábavy by mohlo sledování nemotorné malé dobrodružky přinést

při střelbě lukem. Myšlenku pro teď zavrhl, byla tma že sotva bylo vidět na krok. To by

nijak dobře nedopadlo. I když měla Lylien spousty otázek, neodvážila se je pronést z úst.

Projeli tak celým lesem tiše jako stíny.

Když pomalu vyjížděli z lesů na pahorek, začala si Lylien všímat záblesků světel.

Nepochybně z oken obydlích. Zvěř už nehlučela. Výjimečně se v dálce cosi ozvalo. Zdálo

se jakoby se obyvatelstvo dávalo ke spánku a ti co nespali, se shlukli do chaty, ze které se

nepochybně ozýval rachot.

„Tervervion je přímo před námi, jak vidíš. Dál jet nemůžu, doufám, že zvládneš dojít.“

„Proč by jste nemohl jít dál?“

„Čím méně lidí mě uvidí, a čím dřív se vrátím, tím lépe Špehounko.“

Lylien si ani nepovšimla oslovení, jakým jí nazval, pochopila zkrátka že nebude dobrý

nápad řešit to dál. Otáčela se a pomalu slézala z oře, který sebou ucukl a nečekaný pohyb

málem ponořil obličej nebohé dívky do hlíny.

Lylien ustála nečekanou změnu a pohlédla na Alwena.

„Mohla bych se za vámi zítra stavit, prosím?“

Pozorně se na ní zakoukal a snažil se pochopit otázku. Nikdy by nečekal, že se zrovna jeho

na toto někdo zeptá. Nemohl odpovědět a tak tedy jen zavrtěl hlavou a pronesl si něco pro

sebe.

„Dívky by neměli chodit po lese samotné.“ pronesl nakonec.

„Tak nepůjdu sama!“ odsekla dívka, nedbale stojící si za svým cílem.

Alwen se pousmál, bez odpovědi otočil oba koně, nyní spoutané otěžemi k sobě. Popohnal

Cidera do klusu, zvedl ruku na rozloučení a po malé osobě v sedle oře nezbylo nic než

šedý stín v dálce, jenž naposledy zmizel se zasvištěním stromů, mezi které vjel jako

poslední načechraný stín vraníka.

Při sledování mizících stínů si na pahorku Lylien povzdechla. Rozhlédla se na opačnou

stranu za světly a vydala se k obydlím. Už z dálky mohla vidět Wylexe, jak si spokojeně

klimbá v senu na zahradě. Na lavicích již nikdo neseděl a muži s ženami se vrátili z polí a

lesů.

V jedné chatičce, která by se počtem a akcemi nynějších hostů dala nazvat putykou, se z

oken promítali stíny osob v dobré náladě. Stíny tvořili obrazce a zdáli se být spojené. Za

tu chvilku, co zde nebyla se nejspíše cosi událo, neboť veselí, jako takové, co se tu právě

odehrávalo nebylo tradiční.

Lylien vstoupila do domu a prkna zavrzala. Nikde nikdo. Jen ticho a tma. Marco, zdá se,

ocitla se v putyce. Rodiče stále přetrvávali na trhu v Marisaně, hlavním městě Rewolského

léna. Byla zde sama a velmi unavena. Byl čas jít spát, čehož si byla plně vědoma.

Nepřicházející ráno bylo jako jedno velké peklo. Jak se rámus rozléhal pokojem. Lylien

se zvedla z postele a koukla z okna. Měsíc již zapadal. Den byl tudíž blízko, avšak stále

ještě daleko.

Snaha Marco udělat si v podvečerních hodinách salát, či jiný pokrm, v jejím malátném

stavu vyneslo za své. Při velkém ruchu a motání se po kuchyni, nedopadl výsledek

přespříliš dobře. Tekla i krev.

Marco se pořezala při krájení rajčat na plátky a zrovna si cucala štiplavou bolístku. V

dalším momentě, po zavření očních víček, už ale viděla jen svou mladší sestru, která jí

odváděla do postele.

Lehnutí přineslo Marco velkou úlevu. Zavřela oči a ve vteřině usnula. Mladá sestra si

oddechla, teď může zase nerušeně spát. Přikryla se dekou a noc se přiblížila ke dni ještě

více než doposud.

Můj přítel autista

 Seděl jsem pod stromem... jabloní. Byla poseta hruškami a slunce krásně vlálo za svitu větru. Byly to skvělé časy trávené spolu s mým kamarádem Danem. Dan byl už od pohledu trochu při těle, (třeba v MHD se dotýká více než jednoho těla) a tak si při sedání udělal již při prvním dosedu na měkkou zeminu velký důlek. Jeden z modrých ptáčků vesele poletoval vzduchem, krásně zpíval a užíval si života.
 Dan byl smutný a já se ho proto snažil rozveselit. Povídali jsme si o různých problémech a společně jsme se i párkrát zasmáli. Ptáček dozpíval píseň a prolétl kolem mě. Pak kolem Dana a zmizel mu v puse. Byl dozajista dost syrový... a velmi opeřený. Kamarádovi stékala slina plná peří dolů na jeho třetí bradu... Zkusil jsem se ho dotknout abych ho obeznámil o slině, ale při doteku Dan začal vykřikovat, kvílet a stočený v klubíčku jeho sliny tekly všude. Zalévaly lysohlávky, jež rostly pod námi. Začaly růst všechny naráz do ohromných výšek. Dan si ukrkl a z jeho chřtánu vylétl chumel modrého peří spolu s troškou bílku.
 Ocitli jsme se na obří lysohlávce a vymýšleli jsme, jak se dostat dolů. Kamarád po chvilce úvah otevřel svůj vnitřní svět a skočil střemhlav dolů na zem. Zbyl po něm jen mastný flek. Z fleku se po chvilce vynořil nahý malý ptáček ve spoďárkách. Dolétl ke mně, koukl na mě a zvětšil se na podobu draka. Růžový drak připomínající okurku z gay baru se u mě uvelebil a já nasedl... Začal letět. Výše a výše...Cítil jsem se jako ještě nikdy. Slabý větřík ofukoval mou lesklou plešku a já si pomalu uvědomoval, že letíme na Mars. A tak jsem se pustil do té dobré sušenky... utápěl jsem se v moři karamelového ořechu a usínal. Probral mě však výstřel. Vedle mě se ocitalo bezhlavé tělo mého autistického přítele a uviděl jsem i flek krve na kmeni stromu. Nepochybně z jeho hlavy. Koukl jsem před sebe a uzřel ho. Zelený kabát a puška hovořily za jedno. Byl to on... bájná legenda... Frederick von Frausenquertés de Lasturian, jinak známý jako Muzimrsk. A teď stál přede mnou... můj hrdina.  Mířil na mě s tou jeho pistolkou. Bylo to jak sen. Došlo mi ihned proč tu byl. Lysohlávky byly jeho a my mu je zasedli. Hloupoučcí jsme byli, pomyslel jsem si, a tak jsem se jen pousmál a on vystřelil...

..a tak Muzimrsk zničil další hezký příběh ... jako vždycky. Natrhal lysohlávky a odebral se zpět do své chýše, a tak měl znova peníze na alkohol a život šel dál...

...zazvonila kotva a další příběh? ...dneska? ...to sotva!

Pohádka o Hnusildě

Žila byla v jednom království za sedmero horami a jednou řekou, kterou nikdy nikdo neviděl, a jednou písčitou bažinou, ze které si turisté udělali golfové hřiště, v jednom hustém lese jedna hnusná princezna, která byla fakt hodně hnusná.
V její zemi Kráskovké se tudíž bouřilo vůči ní spoustu odporu a nechutě, byla tlustá, špinavá, ksicht, jak když přejedeš dříve konzumovaný výrobek, který vyšel z dlouhého procesu nějakého bezdomoveckého psa, dále trpěla akné, Downovým syndromem a autismem. Zkrátka fakt hrůza, a její pleška k té hrůze opravdu moc nepřispívala... mno, posuneme se v příběhu dále... Princezna Hnusilda, jak jí už po početí jmenovali její rodiče, neboť se na tu hrůzu nedalo koukat, se nyní ocitala v korunním sále a hovořila ke svému otci s papírovým pytlíkem přes hlavu: „Otče, proč jsem tak hnusná? Proč se mi všichni smějí? Proč?!“ Smutně jí klesla hlava a při posledních slovech i její hlas. Král, moudrý a fešný muž, s hřívou jak lev, se na ní pohrdavě podíval a začal jí vypravovat příběh ze své minulosti, ale spěšně dodal, ať si při poslouchání nechá pytlík na hlavě, jinak nebude moct tento příběh dopovědět. Nechala si tedy papírový pytlík přes hlavu a naslouchala otci... „Byla doba, kdy sem do Krásnovského království přišel drak, hrózně hrozný drak, takový 70-ti metrový punkáč a těch se kdysi každý bál“. „Pověděl, že buď mu dám svou krásu, nebo mu dám krásu svého prvorozeného dítěte“. „Nu, a tak jsem se rozhodl v zájmu království obětovat pro mě to nejdražší“. „Pak se nám narodilo dítě, no, a bohužel, i když jsme utopili tvého staršího bratra, tak kletba pokračovala a narodila si se ty“... „bohužel“... smutně dodal. Princezna přes pytlík nejevila žádný výraz, ale její hlas zněl fakt hnusně. Prosila a škemrala otce, ať pošle za drakem někoho, někoho kdo by ho zvládl překecat či draka zabít. Král již podesáté vyřkl ze svých nalíčených úst slovo ne. Princezny se to dotklo a zklamaně odešla do svých komnat. Zahleděla se do zrcadla, to prasklo a ona se rozbrečela. Když v tom jí napadlo cosi geniálního. Vyšle zprávu v lahvi! No a tak napsala na vzkaz :
Ty, jenž držíš tuto zprávu, zabij draka a dostaneš odměnou půl království a ruku princezny.

Pak hodila vzkaz do lahve a vyhodila ji z okna. Uslyšela pouze prasknutí skla a křičení lidí něco o krvi. To už však rozjasněna ani nevnímala.
Půl roku se vzkazu všichni úspěšně vyhýbali, každý přeci věděl jak jen je princezna hnusná, tím tedy kdo by jí také mohl chtít, ba i riskovat svůj život pro něco takového jako je její ruka. Ale jednoho dne se to vše změnilo! Ke vzkazu se dostal hajný Muzimrsk.
Věčně opilý muž středního věku oděný v zelené, nebo alespoň tak ho lidé znali. Po nocích to byl však překupník drog a dealer těch nejlepších kol v celé zemi. Když hajný vzkaz našel, zapřemýšlel a po chvilce úvah vyšel vstříc dobrodružství. Potkal babku, ta mu dala jablko. Zastřelil ji, vzal si další a šel dál... Takhle šel, až dokud nedošel k hoře Zebrahead, kde jak sám dobře věděl, je punkáčů víc než dost, a dle zvěstí punkáč byl i drak.
Vyšel nahoru na horu a tam se pořádně napil medoviny. Když se porozhlédl se po okolí, uviděl 5 metrů velké šupinaté číro. To nemohl být nikdo jiný než drak! A tak na něj zakřičel: „Draku, ty svině... ty mi dlužíš za pervitin!“ Šupiny se nadzvedly a hajný uviděl velké, roztáhlé zorničky. Drak věděl, že je v háji, jelikož ta malá postava měla pravdu. Drak opravdu dlužil za pervitin, dokonce i za víc než jen to. Hajný namířil flintou na draka a drak se vyděsil, pokusil se utéct,jenomže ale zakopl o své křídlo a svalil se na zem. Hleděl teď do hlíny.. Přišel si jako nicka. Zvedl hlavu a před ním hajný, s nabitou pistolí mířil na jeho oko. Drak smutně koukl a pak si uvědomil, že s tím už stejně nic nenadělá. Začal si namlouvat, že je čas zemřít. Ale v tom hajný pronesl větu, aby vrátil krásu princezně. Drak se udivil a pak začal hledat po svých roztrhaných gatích. Našel jakýsi prášek. Vysál ho nosem a hledal dál... ááá... už to našel. Neviditelné cosi hodil do vzduchu a prohlásil, že krásu vrátil. Hajný se na něj usměvavě podíval a vystřelil. Drakovi prolétla hlavou kulka a klesl k zemi...mrtev. A tak hajný vypil, vyšňupal a ukradl vše co zbylo po drakovi a vydal se zpět.
Když došel na královský dvůr začal křičet: „Královstvo, kde se schováváš? Jdu si pro odměnu! Král vyšel na balkon oděn v atlasové róbě a s číší vína, ze které pomalu usrkával. „Jakou odměnu?“ Ptal se opilce se zájmem v očích. „No pro půl ruky a království“, odpověděl hajný. Král o ničem nevěděl a tak divnou nabídku ještě jakživ neslyšel. Když se napil z číše a řekl ne, hajnému došla trpělivost, zmáčkl spoušť a král padl k zemi... mrtev. Princezna Hnusilda rámus slyšela. Vyšla na balkon, když to vše uviděla, vyjekla a rozbrečela se, čímž navlhčila papírový pytlík a ten se rozpadl.. krása byla nepopsatelná. Uviděla se v odrazu krve... poprvé za život měla radost z toho, jak vypadá. Přiběhla k hajnému a děkovala převelice moc. Muzimrsk ale začal přemýšlet o té odměně. Království se hodí, o tom žádná, ale o princezně se asi budu ještě muset dohodnout s manželkou pomyslel si hajný.
Princezna se teď ale hrozitánsky nahněvala. Hajný jí nevěnoval pozornost, dokonce ani tu sebemenší. No a tak spustila rýpavý projev. Hajný na ní zamířil a vystřelil. Princezna padla... mrtvá. Tu se hajný musel odebrat na záchod. Zaklapla mu dvířka a pořádně si ulevil...
Nu... a tak v království zavládl chaos, panika a války. Nikdo se neměl rád, všichni na sebe byli hnusní a z Krásnovského království se stala pouze legenda, co se vypravovala na golfovém hřišti. Tam spadla konev a pohádky byl konec...