Oko za oko

Zjizvená tvář a kouř z cigaret lemovaly zdejší temné okolí cihlovité uličky. Osoba stojící při zdi opřená zády čekala až příjde čas. Koukla na měsíc a čas od času pohlédla do záře svého mobilu. Brzy příjde, opakovala si pro sebe osoba.

Když se měsíc dotkl temného nebe začal přemýšlet o svých činech, o tom kolik zlého udělal. Jak si asi povede dál s tímto životem? ..nezbývalo než doufat že se brzy ukáže.

Znovu pohlédl do záře mobilu a zář ho oslepila. Usmál se při zjištení, že v uličce již není sám. křivý nos a hrubé holení se zvýraznily při pohledu z cesty na které nyní stála žena, spíše dívka v hnědém kabátě. Při jejím přiblížení se ústa křiváka přiblížila ještě více k tvářím. Chechot se rozezněl ve chvíli kdy se před ním rozjasnila ubrečená tvář oné dívky.

„Tati, opět mě bili,“ vyšla nakonec s pomalým vykoktáním slova z úst děvčete, po kterých se zamračila.

,,Už tě nehledají, jsi volný, vrať se k nám.“ pohlédla muži do tváře a znovu se jí do očí vehnaly slzy. Muž se přestal smát. Začal uvažovat nad vším. Začal smutnit.

Vidět svou dceru, kterou připravil o matku s tím, že ho žadoní o návrat. Nevěděl jestli to není jen zlý vtip. Nevážená kancelářská krysa, co se nechala hloupě vyprovokovat kolegy... Osoba bez chutí žít pro nic jiného, než pro svou rodinu. Takový on byl, a přeci vše pokazil.

,,Bud dál v domově, a brzy si pro tebe příjdu, slibuju,“ odvětil více než smutně.

Byl rozhodnutý, že vše napraví. Nejprve však muselo přijít to, čeho se obával nejvíce. Musel se udat za to, že vzal život své milované.

Rozloučil se s dcerkou objetím a do očí mu vyjeli slzy, slzy soucitu, který pro ní, jakožto dceru vyvrhela nikdo neměl. Jsem hlupák pomyslel si.. pár hloupých padělků. Pár špatně vyložených vět a spousta alkoholu. Bože. Jak jen hloupý jsem byl pomyslel si znovu.

Policejní stanice, stará schátralá budova s mříženými okny byla opodál a v chladném večeru se jevila jako velká nedobytná pevnost. Snad to dopadne dobře.. Bál se nejhoršího a mráz mu vyskakoval po zádech.

Vkročil dovnitř a beze slova uviděl zděšení zdejšího policisty a jeho přítele. Udal se. Tak jak plánoval a po čase stráveném ve smradlavém zablešeném vězeníčku se nachýlil čas pro soud. Soud proběhl a vše se jevilo v pořádku Do doby.. než soudce pronesl verdikt.

,,Obžalovaný se ze vraždu odsuzuje k trestu smrti.“

To muž nečekal. Strach a deprese vyjeli napovrch .. začal žadonit.. smýkat se z rukou odvádějících celníků a jeho oči vynesli na povrch slané kapky vody.

Je to k ničemu, zase.

Udělal vše a přitom nic. Hloupý lidé, pitomý já.

Když seděl v křesle s dráty hleděl po okolí a snažil se najít způsob jak z toho ven. Temný a dychtivý hlas se pronesl přes celou místnost.

,,Postarejte se o mou dcerku, ať se z ní nestane to stejné co ze mě... alespon o to vás žádám.“ Policista, co ho sledoval se pouze usmál a odvětil cosi neslýchaného. Rozzuřený odsouzenec se začal vyklat na křesle s nadějí, že něco zmůže. V moment kdy pouta povolila mu však přebehl silný záblesk před očima.

Je to pryč.

Naděje. Síla. Vše se rozpadlo v prah.

Umíral. Pomalu nacházel svého konce a oči se mu rozmazali. Nic neviděl, pouze obrys své dcery, které udělal ze života peklo. S posledním výdechem a výkřikem se odebral na poslední pouť svého života.

Policista přistoupil k jeho teplem nabité mrtvole a plivl mu do obličeje.

...Toť spravedlnost, oko za oko....